Poslední proč

14. dubna 2007 v 15:17 | Jean |  Jednorázovky
Takžééééééé.. dlouho sem nic nepsala, proto teď přidávám takovou zimní deprimovku. Doufám, že to je lepší jak moje poslední výtvory... Tak pěkný počtení :)

Bílá mlha sílí,
Ty brodíš se v závějích,
myslel sis snad chvíli,
že Tě zachráním,
Špatně se Ti zdálo,
že tě miluji.
Na krok nevidíš,
o mně přemýšlíš.
Co se vlastně stalo?
sám sebe se ptáš,
Zdá se jí to málo?
v myšlenkách mě proklínáš.
Sněhu přibývá,
vyprahlou zem překrývá
a Ty už víš, co bude dál.
Tělo Ti mrzne,
ruce necítíš,
sníh náhle tvrdne
a ty se proboříš.
Nesnažíš se vstát,
víš, že to nemá smysl,
nic nezačne tát,
dnes ne, ani zítra,
klidníš svou rozbouřenou mysl.
Jediná otázka vyvstane napovrch,
PROČ?
Sněhové vločky se tiše snáší na vyprahlou zem. Jsou ledově bílé a klidné, tak klidné až se z toho člověku svírá srdce. Skrz bílou mlhu je sotva vidět na krok. Všechno je tak mrazivé. Jen jedna věc v té studené pustině je horoucí, horoucí touhou i nenávistí, láskou i ztrápeností. Srdce muže brodícího se závějemi. Miloval jedinou a ta ho zradila. Nemá již pro co žít, možná jen pro pomstu, tu krutou věc, která rány hojí lépe než jakýkoli lék. Tolik ji miloval, tak rád se dotýkal její sametově hebké, bílé kůže, jejích černých vlasů a rudých rtů. Vždycky ledově klidná a přece vášnivá-tak ji znal a to se nezměnilo. Slabý vítr studeně štípe do snědých tváří. Hnědé oči pátrají po záchraně. Ta však nepřichází.
Vločka za vločkou padá,
srdce ochlazuje.
Vítr ledově štípá,
mysl zakaluje.
Láska je slepá,
pomsta také,
však málokdo se jí dožije.
Sám v bílé poušti. Sotva již popadá dech. Nechce se ale dát, nemůže, nesmí to vzdát! Sníh ho obklopuje ze všech stran, síly ho opouští. Na chvíli se zastaví. Už to nejde dál. Stejně vyhraje, on to ví a ona také. Když ji poznal, byla chladná, bez citů, ale zamiloval se do ní. Dlouho se snažil, aby si ho všimla, marně. Jednou ale z ničeho nic se jejich rty spojili v polibku. Předstíraná láska vydržela rok. Podvedla ho. A nyní je s ním konec. Díky ní, té proklatě ledové dívce. Klekl na kolena a po tváři mu stekla jediná slza. Byla to slza zoufalství, které ukončí jedině smrt. Věděl že přijde, a brzy. Svět náhle potemněl. Mráz se vkradl do srdce muže. Poslední otázka vyvstala na mysli, PROČ?
Ani nezapláče,
slzu neuroní.
Do sněhu se skácel,
jenom kvůli ní.
Proč jen se tohle stalo?
To nikdo nepoví,
i kdyby to věděl.
Není bláhový.
Jediná slza sklouzla mu po tváři,
krajinu pustou, sníh dotváří.
Je tu jen led a sníh,
a muž navždy ležící v závějích.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lovable Lovable | Web | 14. dubna 2007 v 18:03 | Reagovat

moc pekné smutné depresivní si myslím já nevím nejsem na tohle odborník ale libí se mi to a moc :))..  moc nečtu povídky kde jsou jako n¨já nevím verše nebo poezie nebo co to je :D... a k tomu smíchaný text norlmálne ale thole je hezké

ps: dekuji že sji u me ne blogu zanechala odkaz na tvuj blog...

2 Jean Jean | 17. dubna 2007 v 18:42 | Reagovat

Díkys moc :) Tvoje povídky sou bezvadný :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.