"Tápu, nevěřím, ale je to tak!" - den 3.

23. ledna 2007 v 19:34 | Jean
Třetí pokračování první kapitolovky je tady. Dalo mi celkem zabrat, ale nakonec jsem ho úspěšně dopsala a můžete si ho přečíst právě TEĎ! :)

Řeka se náhle vzbouřila, nebe zajiskřilo, ve vzduchu bylo cítit napětí. Neobyčejné napětí, jako když se střetnou dvě různé magie-černá a bílá, jako když se střetnou dva faktory-zlo a dobro. Země se zachvěla, bylo to cítit všude. Stačilo jen vyčkávat, vyčkávat kdo z nich vyhraje. Z rozbouřené řeky vystoupila bílá postava, jejíž obličej byl zahalen kápí bílé barvy, jako celý plášť. Z jiskřících nebes se snesl muž v černém plášti s kápí též halící jeho obličej. Žena v bílém plášti vyzívala muže k boji. Byla pevně rozhodnutá, že s ním zkoncuje a to navždy.
Dívka se s jekotem probudila a její tvář se vyděšeně leskla. Něco tušila. Tušila, že něco není v pořádku, vlastně nebude. Vzpoměla si na matčina slova, která vždycky říkávala: "Není radno zahrávat si s přírodou, má své mocné zbraně, které můžeš s jejím dovolením použít, ale i ona sama dokáže brát i dávat." Jako dítě nikdy tato slova nechápala a matka ji vždy ubezpečila, že na to jednou přijde. Teď nastala ta chvíle. Chvíle kdy měla vše pochopit. Kdy měla vše zažít na vlastní kůži. Zažít boj. Ale to ještě nevěděla, zatím jen tápala ve své mysli.
Nikdo tu nebyl, jako včera. Viktoriino oblečení již bylo suché, tak se převlékla zpátky do džín a červeného trička. Na stole opět ležela snídaně a všechno bylo tak jako včera. Jako by se nic nestalo, ale stalo. Viky měla ještě jednu větu v mysli, nevěděla kde se tam vzala, ale byla tam. Ona ji však nechtěla poslouchat, nevěřila té větě, ale přesto někde v hloubi své zvláštní duše věděla, že je pravdivá a brzy to měla pochopit. Už brzy měla být připravená, ale nyní ji ještě čekají zkoušky. Tři zkoušky:těla, mysli a duše.
Když Viktorka, jak jí včera řekl Argenius dosnídala, šla se protáhnout na čerstvý vzduch. Chodila jen tak, neměla žádný jasný cíl. Nohy ji však jakoby naschvál zavedly k řece. "Právě ona, Řeka to vše způsobyla! Okolo ní se všechno točí! Je tak krásná a přesto zrádná... tak něžná a přesto bouřlivá... tak bezbranná a přesto bojovná... Možná jako já... kdo ví?... Kde se tu vlastně vzala? Nikdy dřív tu nebyla! A kde se vzal tehle dům?! Ten tu taky nikdy nestál, vypadá schátrale, ale přece to není tak dlouho co jsem odešla." dívka přemýšlela a přemítala o všem, o všech zážitcích, které tu za ty dva dny prožila. "Tak krátký čas a koli se toho může stát... Tolik událostí, důvodů proč odejít, nebo zůstat?.." Aniž si toho zamyšlená dívka uvědomila, bylo už odpoledne, něco po půl třetí. A přesně tak jako včera se tu objevil majitel domu, který ji zachránil před hroznou bouří. Znovu ji překvapil i když to nechtěla! Teď chtěla být sama, nechtěla být s NÍM. Zrovna teď ne, snad ani ne dnes. Nejradši by odešla někam dál, dál od lesa. Dál od Řeky. Ano! Konečně zabloudila myšlenkami k důvodu, proč je zde. Konečně si vzpoměla, že přijela za otcem. Ještě ho ani nepozravila, ani neví, že je zde. Musí za ním! Dneska! A nikdo, nikdo jí v tom nezabrání! Byla rozhodnutá, poté ale pohlédla na muže v povzdálí. "Ale ne" povzdechla si potichu. Muž ji oslovil a ptal se jí, jestli je v pořádku, nereagoval na dívčina slova, se smyslem že jí nic není a přišel k ní.
"Pověz mi, co ti je?"
"Ale mě vážně nic není!" utrhla se na Ageniuse a zanechala tam nechápajícího muže napospas svým myšlenkám a šla do domu. Když došla k jediné posteli v místnosti, popadla své jedinné zavazadlo-batoh na který předtím úplně zapoměla. Oblékla si bundu a byla připravena k odchodu. Ve dveřích ji však někdo zastavil.
"Kam jdeš?!" ptal se napůl udiveně a napůl naštvaně.
"Po tom ti nic není!" odsekla Viktorie a chěla odejít. Dolgreen ji ale zatariasil cestu.
"To si myslíš, že tě nechám jen tak jít?"
"Nejsem žádná tvá zajatkyně, tak laskavě uhni!"
"Co se s tebou stalo?"
"Nic, jen už tu nechci zůstávat."
"Tebe nezajímá kouzelnický svět? Mohl bych ti toho tolik ukázat..." Viky se zarazila, zvědavost byla velká, ale nenechala se přemoci a proto odpověděla: "Viděla jsem dost!"
"Co si viděla?"
"To je jedno, teď mě nech jít!"
"NE!"
"Cože?! Jaké ne?! Nemůžeš mě tu držet!"
"Pokud to bude nutné..." jeho slova pro ni znamenaly jako dýku do zad. Něco takového skutečně nečekala, byla by se rozplakala, ale situace vyžadovala něco jiného...
PLESK!
Ruka jí vyletěla skoro sama a zastavila se o mužovu tvář. Právě složila zkoušku mysli, ale co jí zato čeká?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jean Jean | Web | 31. ledna 2007 v 3:29 | Reagovat

jů já to nedokončila? a jéje to zas budu muset psát, ale až zítra, totiž dneska... už zas plácám :D njn neni divu v půl čtvrtý :D :D :D

2 Jean Jean | Web | 31. ledna 2007 v 23:21 | Reagovat

á já to nemůžu dopsat musim chrápat :(((

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.